ylo pondělní ráno, 30. října 2006. Zatímco ostatní vstávali do práce, my jsme plánovali náš “svtaební výlet” do NYC. S Ericou jsme se probudili a já jsem jí mohl poprvé říct:”Dobré ráno, paní Svitáková”. I když stále jsme si neuvědomovali, jaká změna to je, být oddán, dvě věci se změnily totálně. První, že jsem začal nosit prsten, druhá, že o Erice mluvím jako o své manželce a ne jako o své snoubence.
Abych pravdu řekl, nepřipadalo mi to jako jeden z nejdůležitějších dnů v životě. Ráno jsme s nevěstou vstali, trochu jsme posnídali, koukali se na sebe, trochu nevěřícně, že nám ještě nedocházelo, že už tentýž den večer budu volat nevěstu paní Svitáková.
Bylo 17 hodin místního času a než jsem vyšel z letištní haly, myslel jsem, že až z ní vyjdu, čeká mě šok. Jaké ale bylo mé překvapení, že se skoro žádný šok nekonal. Před letištní halou bylo velké parkoviště a celé to místo spíče vypadalo, jako bych se ocitl někde v Hloubětíně.
Balení kufrů a příprava na odlet probíhalo klidně. Všichni se mě ptali, jestli mám cestovní horečku, ale popravdě řečeno, nervózní jsem nebyl, kufry jsem sbalil den před odletem. Nervozita se objevila až čtyři dni před odletem, kdy jsem trpěl zažívacími potížemi.
Před tím, než začnu psát o tom, jak běží život v Hackensacku, bych rád zabrousil trochu do minulosti. Se svojí snoubenkou Ericou Lane Niclas jsem se seznámil v srpnu 2002, kdy pracovala v Praze jako učitelka angličtiny. Poprvé jsme se potkali v Klánovicích na koncertě, v klubu Black Pes. Už si ani nepamutuji, co přesně za skupiny tam ten večer hráli, zato si přesně pamatuji to, že jsem nemluvil anglicky a že mi musel překládat kamarád Petr Petrásek.